Bouře v hrnku

Sedím na gauči. V ruce svírám hrnek a vím, že jsem to tím třetím pressem totálně posrala.

Začíná to pomalu. Nejdřív podivný tlak v břiše, pak ten známý hluk v hlavě. Vteřinu po vteřině se ve mně rozjíždí chaos, hurikán v hlavě, který zvedá vše co potká a klidné dopoledne mizí v nedohlednu. Moje mysl se mění v tornádo a všechny dnešní plány najednou nedávají ani v nejmenším špetku smyslu. Chci se probořit hlouběji do gauče. Vypnout smysly. Je mi zle. Chci zmizet, sama před sebou.

A přitom za oknem svítí slunce. Jarní, hřejivé. Ideální víkendové dopoledne na výlet. Ještě ráno jsem se na něj tak těšila! Představovala jsem si, jak jdu lesem, vnímám vůni jarního vzduchu, ve tváři mě ovívá  jarní vánek a sluníčko mě lochtá po tváři. Těšila jsem se na ten čistý záplav dopaminu, který mě zaplaví štěstím.

A teď? Teď mi to celé přijde nekonečně daleko. JIný svět, jiný vesmír.

Tlak a tupá bolest v podbříšku sílí. Sedím tu a jediné, co vnímám, je obrovská touha jíst. Zaplnit žaludek čímkoliv, jen abych ž konečně udusila emoce, vypnula pocity a zastavila ten vnitřní vír. Připadám si zoufalá a ztracená. Cítím, jak padám. Letím dolů rychlostí blesku a v břiše mám ten hnusný pocit jistoty, že se zase budu sbírat celé dny, abych se dostala tam, kde jsem byla ještě včera.

Nádech… 1, 2, 3.

Zadržet… 1, 2, 3.

Výdech… 1, 2, 3.

Zadržet… 1, 2, 3.

Znovu. Mechanicky. Počítám v duchu a držím se těch čísel jako záchranného kruhu. Panika se pomalu zmenšuje. Hluk v hlavě neutichá, ale už neudává rytmus. Začínám dýchat. Začínám se pomalu probouzet sama k sobě. Ještě pár minut jen tak sedím, počítám vteřiny a vracím se do vlastního těla.

Pak se zvednu. Jdu do koupelny a pouštím horkou sprchu. Teplá voda se mi rozlévá po kůži a já konečně cítím fyzickou úlevu.

Z dálky, se vracím a cítím pocit klidu a bezpečí. Z pohledu z venčí, to vypadá tak směšně, jednoduše. Ale já ještě před chvílí měla pocit, že bojuju o život, ano, sama se sebou. 

Uvnitř mé hlavy se v tu chvíli odehrál nezkrotný chaos, který přechází ve fyzickou bolest, která paralyzuje. Boj o přežití, o kterém nikdo neví. Nekonečná paralýza, kterou zdravý rozum nepochopí.

Tohle je stín mysli, která neumí odpočívat. Duše, která vnímá všechno až na do morku kostí  a neumí ztlumit hlasitost okolního světa.